Další informace


Cesty osudu nás dovedly z dědovy dílny přes přírodovědnou badatelskou a pedagogickou činnost až ke kamnářskému a pecařskému řemeslu. Naší radostí je tvoření - stavění užitečných, krásných, úsporných, důmyslných, ale zároveň i dostupných děl - výtvorů, jakými pece, kamna či krby jsou.

Inklinujeme spíše k tradičnímu řemeslnému zpracování materiálů než k instalaci a montáži továrních komponent. Pokoušíme se optimálně kombinovat výhody klasického řemeslného přístupu s nejmodernějšími kamnářskými poznatky. Minimalizujeme neúčelné používání předražených komponent a materiálů.

Naší metou je stavět topidla levnější, zároveň ale s parametry lepšími než mají výrobky tovární - topidla, která budou ideálně přizpůsobena Vašemu domu a Vašim jedinečným požadavkům.

Prostě Budujeme Rádi Kamna :-)

Volba správného topidla aneb konstrukční odlišnosti individuálně stavěných kamen

Kamna a topidla vůbec mohou být různé konstrukce. Preferovanou konstrukci určují následující faktory. Ty jsou rozhodující pro správnou volbu topidla.

1) Účel topidla (vytápění, příprava pokrmů, jiné)
2) tepelné ztráty objektu/ místností, které mají být vytápěny - požadovaný výkon topidla,
3) životní styl majitele – provozní režim topidla (tepelná setrvačnost a obslužný komfort topidla),
4) prostorové členění budovy do které topidlo vestavujeme (lokální vytápění místností, centrální umístění topidla nebo teplovodní rozvod), umístění komína,
5) statické dispozice budovy - únosnost podlah, možnost prostupů stěnami,
6) cena pořizovací,
7) náklady na provoz (účinnost, volba paliva),
8) design,
9) ekologické parametry (účinnost, volba a kvalita paliva)

Tato kriteria mohou pomoci rozhodnout, jaký typ topidla zvolit.

Zcela elementárně lze tato dělit na topidla v užším slova smyslu, s primárně výtopnou funkcí (kamna, kotle, ale i krby)a na topidla v širším slova smyslu, tj. zařízení produkující topné teplo jako druhotný efekt. To jsou např. pece a kuchyňské sporáky.

Moderní doba s sebou přináší specifické požadavky zákazníků, které vedou ke konstrukcím hybridním. Spousta krbových či kamnových vložek nebo i krbových kamen má integrovaný teplovodní výměník a technicky se tak vlastně již jedná o kotle. Uzavřené topeniště z litiny či plechu, ať jakkoliv obestavěné, lze už rovněž těžko nazývat krbem. Technicky exaktní terminologie a obchodní názvy jsou ovšem dvě odlišné věci, bohužel, přispívající k zmatení potenciálního zákazníka.

V kamnářské praxi se zabýváme buď klasickou stavbou kamen a krbů nebo můžeme instalovat a obestavovat tovární modely různých vložek, příp. interiérových kotlů či kamnových stavebnic. Kotle instalují topenáři, v obchodě prodávané spotřebiče připojují kominíci, pece staví pecaři i někteří kamnáři. Ten umí to a ten zas tohle .....

Prostorové členění budovy

Kamna stojí buď v jedné místnosti, nebo mohou prostupovat otvory ve stěnách či stropě do dvou či více místností a tam vyzařovat sálavé teplo. Mohou teplo předávat ale i prostřednictvím tepelnětransportního média, vzduchu či vody, v systémech teplovodních a teplovzdušných. Prostřednictvím vzduchu lze teplo rozvádět do sousedících místností, pomocí vody pak i do místností vzdálených. Protáhlá stavení s místnostmi řazenými za sebou lze centrálně vytápět v podstatě pouze teplovodně, rozvodem tepla do radiátorů. Druhou možností je instalace více topidel.

Teplovzdušné systémy jsou otevřené nebo uzavřené. Teplovodní systémy jsou s nuceným nebo samotížným oběhem. Mohou být doplněny akumulační nádrží.

Topeniště roštové a bezroštové, trvalý či občasný plamen/ hoření

Je třeba si hned úvodem vyjasnit, že topit se dá různě a podle toho jsou různě konstruována i topidla. Je zásadní rozdíl mezi způsobem topení ve stáložárných kamnech a krbu, kteréžto dávají teplo pouze tehdy, hoří–li v nich oheň, a topením v těžkých (kachlových) stavěných kamnech !

Většina lehčích menších kamínek, kovová krbová kamna, jakož i kotle či krby, dávají teplo pouze tehdy, probíhá li v nich právě hoření. Po vyhasnutí prakticky okamžitě chladnou. Taková topidla lze označit jako „přímotopná“ či stáložárná, s trvalým hořením/plamenem. Většinou mají menší topeniště s roštem. Dá se v nich spalovat většina hořlavých materiálů. Při spalování dřeva však mají podstatně nižší účinnost ! Kotle jsou složitější a jsou speciálně konstruovány na maximální účinnost (i pro dřevo – zplynovací, kondenzační aj.). Provozování výše zmíněných topidel znamená udržování ohně a tedy časté přikládání. Aby topidlo nedávalo nadměrný momentální výkon a nepřetápělo interiér či teplovodné médium, musí být topeniště menší. Palivo se tak při­kládá v menších dávkách. Nevýhoda častého přikládání se konstrukčně odbourává zabudováním nebo napojením zásobníku paliva (násypnou šachtou). Uhlí padá z ná­sypky, pelety jsou automatizovaně dopravovány ze zásobníku, plyn proudí k hořákům trubkami. Aby palivo nehořelo příliš intenzivně, hoření se reguluje omezováním přívodu vzduchu. To snižuje účinnost spalování a působí silnější dehtování.

Se zcela jiným přístupem se setkáváme u stavěných kamen akumulačních, ať už kachlových či omítaných. Topidla tohoto druhu jsou konstruována pro maximální účinnost a komfort obsluhy, mají vysokoteplotní objemné topeniště a značné množství hmoty, která se intenzivně nahřeje a teplo následně pozvolna uvolňuje. Jsou relativně těžká! V jejich konstrukci se využívá hlubšího fyzikálního pochopení procesu hoření a poznání tepelněakumulačních vlastností různých hmot. Převážně se staví na dřevo, pročež jsou vybavena topeništěm bez roštu - bezroštovým . Obsluha spočívá v jednorázové nakládce a spálení většího množství paliva, při kterém se nahřeje hmota kamen. Ta posléze pozvolna teplo uvolňuje a takto „topí“ dlouho po vyhasnutí ohně v topeništi. Kamna lze navrhnout tak, aby udržela teplo 8, 12, 16 nebo i 24 hodin. Doba sálání je, pochopitelně, ovlivněna i momentální venkovní teplotou a tepelnou ztrátou místnosti či objektu. Takováto topidla nazýváme akumulačními, tj. s občasným plamenem/ hořením (fungují obdobně jako dobíjecí baterie). Hoření probíhá krátkodobě, obvykle 1 až 1 a půl hodiny, a periodicky (např. po jednu hodinu za dvanáct hodin). Během něj se jednorázově spálí větší dávka pali­va. Regulace je zcela odlišná od regulace topidel přímotopných. Má dvoufázový režim. V první fázi, za velkého přístupu vzduchu, hoří lehce zápalné složky dřeva – plynné těkavé hořlaviny – a odpařuje se voda vázané i vol­né vlhkosti. Po završení první fáze, kterou se palivo v podstatě přemění na dřevěné uhlí, nastupuje fáze druhá – žárový režim. V této fázi je třeba uzavřít přívodu vzduchu. Při minimálním přístupu vzduchu vyhoří úsporně a nejúčinněji veškerý uhlík. Uzavření přístupu vzduchu má i ten smysl, že zabraňuje únikům tepla komínem. Je třeba podotknout, že v bezroštovém topeništi hůře hoří i látky jinak běžně hořící (papír).

Běžně se vyskytují i kachlová kamna s roštovým topeništěm. To je typické pro sporáky, ale i starší sloupová kamna. Ta byla konstruována na topení uhlím. Při spalování dřeva mají menší účinnost.

Velmi častou chybou, která způsobuje dehtování a zanášení tahů a komína je umělé dušení hoření – omezování přívodu vzduchu po přiložení dřeva. U kvalitního černého uhlí či koksu je regulace omezováním přívodu vzduchu v pořádku – čistý uhlík nezadehtovává. Hnědouhelné či i pilinové brikety a další méně kvalitní paliva je ale třeba spalovat za dostatečného přívodu vzduchu v intenzivním plameni, jinak dehtují velmi silně. Dřevo, jako silně zplyňující palivo, se při nedostatečném přívodu vzduchu ve vyhřátém topidle v podstatě „odpařuje“. Tato „pára“ je nasycená hořlavými sloučeninami – těkavou hořlavinou, která záhy po mírném ochlazení kondenzuje a projevuje se dehtováním. Správné je nechat těkavou hořlavinu shořet a přívod vzduchu přivírat až když v topeništi zbývají pouze žhavé uhlíky!

Uvedené systémy mají své přednosti i nevýhody, je možno je kombinovat. Malý nebo uzaviratelný rošt nebo otvor na shozeni po­pela umožní dobré hoření i vlhčího dřeva či dřevěných bri­ket a usnadňuje zatápění. Bezroštové biotopeniště je ale pro spalování dřeva mnohem účinnější. Způsob topení a volba topidla jsou závislé na životním stylu, způsobu obývání domu, individuálních měřítkách tepelného komfortu i dostupném palivu.

Topíme suchým dřevem anebo produkty z něho, které jsou určené na topení (dřevní pilinové brikety), případně dobrým uhlím, máme-li topeniště s roštem. Existují i ekologické plynové kamnové vložky a pecní hořáky. U stavěných kamen se předpokládá ve většině případů topení dřevem. Dřevo nejúčinněji spalujeme v topeništi bezroštovém, ideálně v izolovaném „biotopeništi“ se sekundárním spalováním. Chceme-li topit uhlím, dřevními briketami, popř. i spalovat jiné materiály, je nevyhnutelný rošt. Na roštu lze spalovat uhlí, uhelné brikety, dřevo horší kvality, i vlhčí.

Z pohledu spalování je dřevo složené přibližné z 50 % uhlíku. 43 % kyslíku, 6 % vodíku 10 % minerálů. Obsah kyslíku je příčinou, proč dře­vo hoří i při omezeném přístupu vzduchu. Průvod­ním jevem spalováni vodíku je vznik páry, která při ochlazení způsobuje vznik kondenzátů – sazí a dehtu. Proto používáme dosta­tečně vysušené dřevo s vlhkostí pod 20%. Tak, i přes chemicky vázanou vodou v pa­livu, snižujeme vznik kondenzátů na minimum. Obsah vlhkosti ve dřevě je zcela zásadním faktorem přímo ovlivňujícím kvalitu funkce kamen. Pokud je vlhkost nad úrovní cca 20%, je spalovací proces již příliš ochlazován odnímáním výparného tepla a významně tak klesá spalovací teplota a tedy i účinnost spalování, potažmo účinnost celého topidla. Vlhké dřevo či odpady se po vhození do plamenů nejdříve suší a až potom teprve hoří. Teplo tedy ubírají, místo aby jej uvolňovaly! Zároveň dochází k zanášení všech vnitřních částí topeniště a tahového systému včetně kouřovodu a komína dehtem. Může to vést k úplnému a neopravitelnému pro dehtování a ucpání komína i kamen samotných. Dřevo má být proto řádně vysu­šené, nejlépe v přístřešku s větráním, zakryté nebo stohované. Pilinové brikety-ekobrikety-jsou lisovány z dře­věných odpadů bez lepidel. Aby držely pohroma­dě, obsahují někdy vysoké procento vlhkosti z vý­roby. Doporučujeme je proto před pálením nechat dosušit v blízkosti kamen. Důležité je také jejich vhodné skladováni, protože i v obalech nasávají vzdušnou vlhkost. Bohužel, někteří výrobci použí­vají jako pojiva např. starý olej. Takové brikety do­káží za jednu sezónu ucpat kamna. Doporučuje­me proto brikety dokonale sušit, nespalovat bez roštu, nakládat do vyhřátých kamen, aby se pří­padný zbytek vody mohl odpařit. Je vhodné brike­ty doplňovat i suchým dřívím. Velkou pozornost je tomu třeba věnovat při topení v kamnech s dlouhými tahy, kde je vyšší nebezpečí vzniku kondenzátů. Je vhodnější tyto brikety používat jako doplňkové a nouzové palivo.

Spalování plastových odpadů je zločin vůči přírodě a ohrožování lidského zdraví! Naštěstí se jejich případným spalováním topidlo i komín rychle ničí, což zvrhlíka samo vytrestá. V žádném případě nemůžeme od­pad pokládat za palivo. Různé plasty mohou při spalování vyvíjet prudce jedovaté plyny! U netěsného topidla jde o hazard! Stejně jako plasty jsou nebezpečné i zdánlivě „dřevěné“ materiály, jako lamino, MDF desky, různé dřevotřísky atp. To vzhledem k jejich obsahu pojiv, formaldehydových pryskyřic, laminátu, folií aj.

Obsluha stáložárných kamen a krbů

Momentální výkon topidla - intenzitu spalování- regulujeme vsázkou paliva, tj. objemem a kvalitou přiloženého paliva, a přívodem vzduchu, popř. regulací tahu komína. Při plně otevřeném přívodu vzduchu tato topidla „hučí“, „jedou“ na plný výkon a leckdy, jako kovářská výheň, doruda rozpálí plotnu nebo kouřovod. Hučení si lidé vychutnávají a považují jej za správný průběh hoření. Palivo při něm však mizí před očima. Musíme pořád přikládat. Topidlo i kouřovody se takto ničí. Hučet můžeme kamna nechat chvíli po zátopu, aby se dostatečně rozhořela a nastartoval se komínový tah. Pak je ale, z úsporných i obslužných důvodů, hoření třeba regulovat „škrcením“ přívodu vzduchu. U roštových topidel je tento způsob ovládání v pořádku, protože nějaký vzduch se netěsnostmi přes popelníková dvířka vždy do topeniště dostane a přivřením dvířek či šoupátka se vlastně pouze omezuje nadměrné dmýchání ohně intenzivním nasáváním vzduchu (analogicky vypnutí ventilátoru v kovářské výhni či přerušení rozfoukávání táboráku). Většinou se navíc topí uhlím, které hoří jinak než dřevo, a nižší přívod vzduchu mu nevadí. V případě krbu je možnost regulace omezena na přikládání. Oheň hoří neregulovaně spontánně. Smyslem přivírání komínové klapky je vlastně pouze to, zabránit únikům teplého vzduchu z místnosti po dohoření. Shrnuto: u stáložárných roštových topidel udržujeme oheň, tj. průběžně přikládáme a hoření brzdíme na žádoucí intenzitu škrcením přívodu vzduchu.

Obsluha stavěných kachlových či omítaných akumulačních kamen

Zatápění

Pro snadný zátop přiložíme naspod suché najemno naštípané třísky, případně podložené ještě suchým novinovým papírem. Na ně vyrovnáme suché palivo. V případě, že je topidlo vybaveno roztápěcí klapkou (zkratkou do komína), tuto otevřeme. Můžeme podpálit. Přívod vzduchu, popelníková dvířka či regulační šoupátko na nich, jsou otevřeny na maximum. Přikládací dvířka zavíráme. V případě mimořádně nepříznivých povětrnostních podmínkách můžeme pomoci nastartovat komínový tah zapálením papíru ve vybíracích komínových dvířkách či přímo v kouřovodu. Připravená dáv­ka se po zapálení a za přístupu vzduchu nechá rozhořet. Po několika minutách zavřeme roztápěcí klapku.

Regulace průběhu hoření (u bezroštových topenišť)

Kvalita fungování topidla je otázkou obsluhy. Jak bylo popsáno výše, stavěná akumulační kamna na dřevo s bezroštovým topeništěm se provozují periodicky, přičemž průběh samotného hoření je dvoufázový. První fáze musí probíhat za plného přístupu vzduchu, zatímco druhá fáze se zamezeným přístupem vzduchu. Ve druhé fázi, po dokončení hoření plynů plamenem, v tzv. žárovém provozu, kdy jsou všechny spalitelné plyny ze dřeva již využity, vyhořívá za vysokých teplot uhlík. Nevidíme výrazný plamen, jen žhnutí uhlíků a popela. Teplota v topeništi není ovlivňována přívodem chladnějšího vzduchu a stoupá na maximum. Kamna se v této fázi začnou nejintenzivněji prohřívat. Okénko přikládacích dvířek se vyčistí. Vybělí se i šamot v topeništi. Saze shoří. Dokonalým uzavřením přístupu Topení vyžaduje jistou zručnost a praxi, dů­ležitá je i kvalita paliva (zvláště vlhkost). Musíme svá kamna poznat! Pokud je obsluha nepoučena a trpí obvyklým "krbovým či stáložárným" zlozvykem, tedy snahou o dosažení dlouhé doby hoření, má tendenci dodávat spalování menší množství vzduchu, než je potřebné. Uzavření regulačních prvků po přiložení je nejen zcela proti smyslu účinného hoření (dřevo je vysoce zplyňující palivo a k využití vznikajících plynů je třeba kyslík), ale také zvyšuje riziko náhlého vznícení těkavé směsi, která se takto hromadí ve spalovací komoře, tj. „bouchnutí kamen“. Nedokonalé prohoření dřevních plynů při malém přístupu vzduchu vede i k dehtování a zanášení topidla. Sklo přikládacích dvířek je začouzené. Při manuální regulaci přívod vzduchu zavíráme až po úplném vyhoření těkavých složek paliva. Tzn. např. nepřikládáme na noc, ale večer, necháme palivo úplně vyhořet do stavu, kdy v topeništi zbudou jen žhavé uhlíky. Poté na noc zavíráme přívod vzduchu do nahřátého topidla, popř. komínovou klapku. V utěsněném a nahřátém topidle vydrží teplo a žhavé uhlíky až do rána, kdy můžeme pouze přiložit bez zatápění.

Regulace intenzity hoření může být kromě manuální i automatizovaná. Bezobsluhová elektronická automatická regulace hoření, tj. regulace přívodu vzduchu a uzavírání klapek šetří kamna a komín lépe než ovládání manuální. Spočívá ve sledování teploty čidly v topeništi, popř. i na výstupu do komína (sopouchu). Povrchová tep­lota tak nepřevýší vymezenou teplotu, spalování probíhá „kultivovaněji“, plášť kamen se lépe a šetrněji prohřívá.

Správné přikládání do kamen

Doba mezi přikládáním je závislá na typu topidla, nadimenzování kamen, kvalitě paliva (dřeva) a na momentální tepelné ztrátě objektu, dané aktuální venkovní teplotou. Pochopitelně a zcela intuitivně, pokud je nám teplo, nebudeme dále přikládat. Je-li nám chladno, přikládáme častěji. Jestliže topidlo neuspokojuje naši potřebu tepla, nenavozuje tepelný komfort, buď špatně topíme, používáme špatné palivo nebo je topidlo špatně výkonově nadimenzované. U stavěných akumulačních kamen si můžeme další nakládku paliva načasovat tak, abychom „zastihli“ žhavé uhlíky. Nemusíme pak zatápět ani otvírat roztápěcí klapku. Přikládání by mělo následovat až po uplynutí doby předání většiny naakumulovaného tepla do interiéru. Povrchová teplota topidla klesá – kamna jsou vlažná. Při naložení další dávky paliva zvětšíme vždy trochu přívod vzduchu. Méně kvalitní a zvětralé uhlí musí mít vždy větší přívod vzdu­chu.

V této části jsou uvedeny výhřevnosti různého dřeva a dále tabulky pro přepočet objemových měr dřeva.

Výhřevnost různých druhů dřeva

01

Vysvětlení pojmů označujících množství dřeva

02

Převodní tabulka

03
*převodní tabulka pro převody mezi jednotlivými druhy dřeva a skutečného objemu dřeva v jednotce